Oblast nejvíce zasažená ničivou vlnou tsunami v roce 2004. Město, kde platí muslimské právo Šária a které se muselo doslova zvednout ze dna a začít znovu žít. Naproti tomu ostrov, který vlna příliš neohrozila a kde naleznete skvělé šnorchlování a pohodu.

Přilítáme malým letadlem společnosti Susi Air do hlavního města provincie Aceh – Banda Aceh, kde žije okolo 220 tis. obyvatel. Město je na první pohled od ostatních indonéských měst odlišné. Zdá se být poměrně upravené, čisté a také vše působí jako nově vystavené. A přesně tak to je. Dne 26. prosince roku 2004 udeřilo v jihovýchodní Asii zemětřesení, které vyvolalo obrovskou vlnu tsunami. Zemětřesení mělo epicentrum nedaleko Severní Sumatry, konkrétně Acehu. Proto byla tato oblast nejvíce postižená, v některých místech zmizely pod hladinou celé vesnice a s nimi i jejich obyvatelé.

---

V Acehu zemřelo 170 000 lidí, nejvíce ze všech postižených zemí (Srí Lanka, Indie, Thajsko). Jednalo se o jednu z nejhorších přírodních katastrof v historii lidstva.

---

 

Jelikož jsme se do města dostali až k večeru, vydáváme se pouze na hon za dobrým jídlem. Hned naproti nalezneme restauraci, která praská ve švech a to je vždy dobré znamení. Servírují zde saté – malé masové špízky, které si namáčíme do arašídové omáčky.

Druhý den se vydáváme k velké mešitě – Baiturrahman – která téměř bez šrámu přežila vlnu tsunami, její okolí bylo zničeno a mešita sloužila jako „ostrov“, kde lidé našli během tsunami azyl. I dnes si většina lidí vysvětluje netknutost mešity jako boží zásah.

Do mešity bohužel, i přesto, že jsme si na sebe oblékli tradiční muslimský oděv, nemůžeme, jelikož nejsme muslimové.

Odtud se necháváme mototuk-tukem dovézt k museu tsunami.Velmi dobře zpracované museum, které popisuje nejen katastrofu z roku 2004, ale také příběhy lidí postižených tsunami, příčiny vzniku tsunami a informuje, jak se v případě dalších katastrof chovat a chránit. Působivý je vstup do prvního sálu muzea (mimochodem, vstup do muzea je zdarma). Procházíte úzkou chodbičkou, jejíž zdi jsou vysoké více než 20 a stéká po nich voda – evokuje vlnu tsunami – opravdu stísněný pocit.

---

Sérii vln tsunami způsobilo podvodní zemětřesení, jehož příčinou bylo podsunutí dvou tektonických desek (část Indické pod Barmskou). Největší vlna dosahovala výšky až 30 m.

---

 

Odpoledne ještě navštívíme loď v domě – rybářskou loď, kterou vlna tsunami „usadila“ na rodinný dům. Loď zachránila 60 lidí, kteří v době vlny pracovali.

Také tuto 2500 tun těžkou loď, diesel agregátor, vyplivla voda 4 km do vnitrozemí. Zdá se to opravdu neuvěřitelné.
Poté už nasedáme na trajekt a míříme k ostrovu Palau Weh. Cesta trvá 1,5 hodiny a zpříjemňuje nám ji povídání s mladým Indonésanem, který na ostrově žije. V jednu chvíli nastane na lodi velký ruch a nadšené výkřiky, všichni směřují k okraji lodi. Neuvěřitelné, máme štěstí a vidíme delfíny, kteří ladně vyskakují z vody a znovu se do ní obloukem noří.
Na ostrově nasedáme do minibusu, který nás přes největší město ostrova Sabang, doveze až k 35 km vzdálenému centru potápění – městečku Iboiah.

Ubytujeme se u bláznivé Mama Mia, která vlastní pár bungalovů a s dcerou Nany si mě, až moc, oblíbili.

Výhled z bungalovu je opravdu nádherný. Ten náš je usazený 10 m od moře, není lze však žádný přístup. Na balkóně si každý den libuji v houpací sítí. Opravdový ráj za pouhých 190 Kč na noc (bungalov).
Přes den se věnujeme šnorchlování nebo relaxování. Oboje nám jde bravurně. Tomu věřte.

Jeden den vyrazíme s ostatními hosty Mama Mia na výlet na skútrech.

Nejdříve se vykoupeme v krásném vodopádu, jehož okolí je plné obrovských netopýrů nazývaných flying fox – létající liška.

Odtud jedeme na výborný oběd (burger a hranolky- změna je třeba) s krásnou pláží.

Cestou zpět zastavujeme u starého vulkánu…

 

..a u Zero Monumentu – Nultý kilometr, tady začíná Indonésia. Zrovna tentýž den toto místo navštívil prezident Indonésie a my tak cestou potkávali polici a vojenskou techniku.

 

Po 6 dnech v tomto potápěčském letovisku zvedáme kotvy a trajektem, nočním autobusem a letadlem se přemisťujeme do další země. Ale o tom zase příště.

 

Pomalu a tiše našlapujeme, vzduch místy osvěží vůně exotické květiny, naše smysly jsou v pohotovosti. Díky vlhkému, horkému vzduchu se nám na čele začínají objevovat krůpěje chladivého potu. Uši se učí rozlišovat zvuk cikád, opic, ptáků a jiných obyvatel. Vidíme, že Udo na nás vzrušeně mává a přidává do kroku. Já, Ivo i Němec Tilo ho kvapem následujeme. Zastavujeme a vzhlížíme do vzrostlých stromů ve směru Udova ukazováku. Opravdu jsou tam. Nádhera. Není to pouze past na turisty.

Opustili jsme šedivou oblast sopek a po celodenní únavné cestě vystupujeme v malé vesničce obklopené zelenou svěží džunglí. V Ketambe se ubytujeme v pěkných bungalovech u řeky, které patři zkušenému průvodci džunglí Johanovi (noc cca. 160/bungalov).

(Paní dává svého syn všanc mému připravenému fotoaparátu, půlka vesnice, která se shromáždila k domu, kam přivezl nás linkový pickup skříň, se popadá za břicho smíchy)

První den se koupeme v řece a lenošíme. Odpoledne se nás ujímá Udo, sympatický Němec, který jezdí do Ketambe už 5 let na 3 měsíce v roce, mimo jiné obrovský nadšenec a hlavně znalec džungle a všeho živého, co v ní lze najít. Bere nás na 2,5 hodinovou „úvodní“ procházku na kraj džungle. Nestačíme zírat. Jak již bylo nastíněno v úvodu, Udo zkušeným a pozorným okem spatřuje orangutana a my se rychle plížíme pralesem blíže, k místu, kde se nám naskytne výhled do vršků stromů, kde sedí březí orangutaní samice se svým mládětem, které už je starší (cca. 6 let).

Orangutani jsou opravdu fascinující zvířata. Jsou velmi podobní lidem a v divoké přírodě je můžete potkat už jen na Sumatře a na Borneu. Tito lesní lidé (malajsky orang-utan) dorůstají výšky až 150 cm a hmotnosti až 90 kg. Je to neskutečné, vidět takového pořízka na vršku stromu, který se pod jeho vahou kinklá ze strany na stranu. A právě stromy jsou místem, kde orangutani ze Sumatry žijí, nemusíte se tedy bát, že by si naproti vám tenhle oranžový obr vykračoval, ze stromů nikdy neslézají a možná právě proto se v nich dokáží pohybovat s nevídanou lehkostí a rychlostí. Většinu dne tráví sami, ale potkávají se na ovocných stromech, které spolu s listy a hmyzem tvoří jejich potravu. Večer si z listů a větví postaví ve stromech hnízdo, v kterém spí, jsou to zkrátka pohodáři. Každý den staví hnízdo nové, kvůli obavě z parazitů, kteří se mohou v použitém hnízdě zdržovat.

Orangutani jsou zkrátka jednou z nějvetších atrakcí Sumatry a většina lidí míří do Bukit Lawang, vesnice na jihu Gunung Leuser, který je z hlavního města Medanu nejrychleji a nejsnáze dostupný. Bohužel, orangutani zde jsou jen polo-divocí a dvakrát denně je můžete pozorovat při krmení.  Nutno však dodat, že zde sídlí několik organizací, které se zabývají sledování chování orangutanů a těm, kteří byli zneužiti lidmi jako domácí mazlíček, který nečekaně vyrostl do obrovských rozměrů, pomáhají se „začleněním“ a novým životem v divoké džungli.

Druhý den jsme vyrazili na malou smutnou procházku na pravou stráň od Ketambe. Smutné bylo pochodování díky plantážím, které vznikly na místě pralesa. Cestou nás doprovázel zvuk motorových pil, který tu ošklivou pravdu jen potvrzoval.

Na tomto obrázku můžete vidět, jak ubýval prales na Sumatře – rok 1932, 1980, 1990, 200. A kdo ví, jak by tento obrázek vypadal v roce 2015.

Gunung Leuser je jeden z nejbohatších a nejrozmanitějších ekoystémů nejen v Jihovýchodní Asii.

 

 

 

 

 

 

 

Pěstuje se zde kakao, ale především palmy, z kterých se vyrábí palmový olej. Který každý z nás používá v nejrůznějších produktech každý den. Podívejte se na video od Greenpeace, které celý problém srozumitelně vysvětlilo za mě.

Místní nám říkali, že kácení pralesa je pro ně jediné východisko, jak mít alespoň nějakou práci. Ať už díky kácení a těžbě kvalitního a hodnotného tvrdého dřeva, ale i díky prodeji plodů, z kterých se vyrábí palmový olej. Je to začarovaný kruh a problém, na který nejde nahlížet jen jednostranně, zároveň my vyspělé země jsou jediní, kteří se na věc mohou podívat z nadhledu a zároveň umíme odhadnout důsledky úbytku pralesa, tak daleko se zkorumpovaná indonéská vláda a chudí lidé dívat nedokáží.

 Zpátky k naší cestě. Třetí den jsme si zabalili oblečení do džunglena 3 dny , oblékli ponožky proti pijavicím (jedna se mi stejně zakousla do zad), přibalili spacák a karimatku a vydali se s naším průvodcem a nosičem vstříc džungli. Ti nám cestou připravovali jídlo, postavili stan a průvodce nás měl provádět, bohužel, jeho znalosti nebyli nijak hluboké, takže spíš jen ukazoval a upozorňoval na „kytky“ a „brouky“ a občas zmínil nějakého konkrétního primáta nebo ptáka (většinou krásný černý „hornbill“).

Naše první večeře – výborné 2 hodiny uzené ryby.

Brodění. Raději jsme si nechávala brát batoh a občas bylo potřeba mi dělat podpěru Žirafy mají holt ve vodě horší stabilitu.

První den jsme strávili odpoledne a noc u řeky, do které vyvěraly ze země horké prameny a vytvořily krásné jezírko, kde se míchala horká i studená voda. V některých místech byli prameny, tak horké, že probublávaly a my jsme si v nich uvařili vajíčko natvrdo.

Koupel v hot springs

Paprsky slunce svítící skrz páru z horkých pramenů

Druhý den jsme prudce stoupali 2 hodiny, postavili kemp přímo uprostřed lesa a vydali se objevovat prales. Cestou jsme spatřili obrovského samce orangutany. Mohl vážit 80 kg. Naše přítomnost ho však poměrně rozzuřila a svůj hněv dával najevo lámáním větví, které po nás následně házel. Mnohdy se jednalo o pěkné klády. Neváhal díky nám zničit i staré hnízdo, do kterého vzteky „plácal“ a následně začal močit. Po chvíli pozorování jsme raději zařadili zpátečku a nechali orangutana uklidnit se.

Po výborné zeleninové večeři s tempehem a rýží jsme učili našeho průvodce hrát karty, naši hru však přerušil nosič, který zpozoroval kdesi nedaleko svit baterky . Oba rychle vyhledali své mačety a všichni jsme v tichosti naslouchali. Nic se nedělo, ale jejich počínání mě lehce znepokojilo.

Ráno nás probudil hluk probouzejícího se pralesa a vůně banánových palačinek. Posnídali jsme a vydali se na další objevování a poté zpátky do Ketambe, kde jsme se ještě vykoupali v řece a zničení ulehli do postele. Byla to pěkná zkušenost, ale za tu cenu (cca. 700 Kč/den) bychom očekávali informovanějšího průvodce s lepší angličtinou.

Následující den si ještě povídáme s Tilem a Thomasem – Angličan, který před 20 lety zde strávil rok a stal se i průvodem a nyní sem jezdí každý rok na 14 dní odpočinout od náročného pracovního života v Londýně. Poté už nás Johan dovezl na malé letiště v nedalekém Kota Cane odkud letíme na sever do města Banda Aceh malým letadlem pro 12 osob. Dokonce cesta letadlem vyjde díky podpoře vlády levněji než autobusem a trvá pouze hodinu a třicet minut, oproti 16 hodinám po zemi.

Ručně psaná letenka od Susi Air

 

Před letem se váží nejen zavazadla, ale i pasažéři

 

 

 

Náš výhled ze sedadla

Užíváme si let, který probíhá bez problémů, paní pilotka je zkušená harcovnice, a těšíme se na nové zážitky v části Sumatry, která před více než 10 lety zažila obrovskou katastrofu.