Archiv pro rubriku: Indonésie

Banda Aceh a Palau Weh

Oblast nejvíce zasažená ničivou vlnou tsunami v roce 2004. Město, kde platí muslimské právo Šária a které se muselo doslova zvednout ze dna a začít znovu žít. Naproti tomu ostrov, který vlna příliš neohrozila a kde naleznete skvělé šnorchlování a pohodu.

banda aceh

Přilítáme malým letadlem společnosti Susi Air do hlavního města provincie Aceh – Banda Aceh, kde žije okolo 220 tis. obyvatel. Město je na první pohled od ostatních indonéských měst odlišné. Zdá se být poměrně upravené, čisté a také vše působí jako nově vystavené. A přesně tak to je. Dne 26. prosince roku 2004 udeřilo v jihovýchodní Asii zemětřesení, které vyvolalo obrovskou vlnu tsunami. Zemětřesení mělo epicentrum nedaleko Severní Sumatry, konkrétně Acehu. Proto byla tato oblast nejvíce postižená, v některých místech zmizely pod hladinou celé vesnice a s nimi i jejich obyvatelé.


V Acehu zemřelo 170 000 lidí, nejvíce ze všech postižených zemí (Srí Lanka, Indie, Thajsko). Jednalo se o jednu z nejhorších přírodních katastrof v historii lidstva.


 

připomínka tsunami

Jelikož jsme se do města dostali až k večeru, vydáváme se pouze na hon za dobrým jídlem. Hned naproti nalezneme restauraci, která praská ve švech a to je vždy dobré znamení. Servírují zde saté – malé masové špízky, které si namáčíme do arašídové omáčky.

Druhý den se vydáváme k velké mešitě – Baiturrahman – která téměř bez šrámu přežila vlnu tsunami, její okolí bylo zničeno a mešita sloužila jako „ostrov“, kde lidé našli během tsunami azyl. I dnes si většina lidí vysvětluje netknutost mešity jako boží zásah.

mešita Baiturrahmantradicni muslimsky odevDo mešity bohužel, i přesto, že jsme si na sebe oblékli tradiční muslimský oděv, nemůžeme, jelikož nejsme muslimové.

tuk tukOdtud se necháváme mototuk-tukem dovézt k museu tsunami.Velmi dobře zpracované museum, které popisuje nejen katastrofu z roku 2004, ale také příběhy lidí postižených tsunami, příčiny vzniku tsunami a informuje, jak se v případě dalších katastrof chovat a chránit. Působivý je vstup do prvního sálu muzea (mimochodem, vstup do muzea je zdarma). Procházíte úzkou chodbičkou, jejíž zdi jsou vysoké více než 20 a stéká po nich voda – evokuje vlnu tsunami – opravdu stísněný pocit.


Sérii vln tsunami způsobilo podvodní zemětřesení, jehož příčinou bylo podsunutí dvou tektonických desek (část Indické pod Barmskou). Největší vlna dosahovala výšky až 30 m.


 

lod v dome banda aceh

Odpoledne ještě navštívíme loď v domě – rybářskou loď, kterou vlna tsunami „usadila“ na rodinný dům. Loď zachránila 60 lidí, kteří v době vlny pracovali.

powerstation banda aceh

Také tuto 2500 tun těžkou loď, diesel agregátor, vyplivla voda 4 km do vnitrozemí. Zdá se to opravdu neuvěřitelné.
Poté už nasedáme na trajekt a míříme k ostrovu Palau Weh. Cesta trvá 1,5 hodiny a zpříjemňuje nám ji povídání s mladým Indonésanem, který na ostrově žije. V jednu chvíli nastane na lodi velký ruch a nadšené výkřiky, všichni směřují k okraji lodi. Neuvěřitelné, máme štěstí a vidíme delfíny, kteří ladně vyskakují z vody a znovu se do ní obloukem noří.
Na ostrově nasedáme do minibusu, který nás přes největší město ostrova Sabang, doveze až k 35 km vzdálenému centru potápění – městečku Iboiah.

mama miaUbytujeme se u bláznivé Mama Mia, která vlastní pár bungalovů a s dcerou Nany si mě, až moc, oblíbili.

výhled z balkónu

Výhled z bungalovu je opravdu nádherný. Ten náš je usazený 10 m od moře, není lze však žádný přístup. Na balkóně si každý den libuji v houpací sítí. Opravdový ráj za pouhých 190 Kč na noc (bungalov).
Přes den se věnujeme šnorchlování nebo relaxování. Oboje nám jde bravurně. Tomu věřte.


Jeden den vyrazíme s ostatními hosty Mama Mia na výlet na skútrech.

vodopád palau weh
Nejdříve se vykoupeme v krásném vodopádu, jehož okolí je plné obrovských netopýrů nazývaných flying fox – létající liška.

palau weh freddies
Odtud jedeme na výborný oběd (burger a hranolky- změna je třeba) s krásnou pláží.

DSC04616Cestou zpět zastavujeme u starého vulkánu…

kilometer zero

 

..a u Zero Monumentu – Nultý kilometr, tady začíná Indonésia. Zrovna tentýž den toto místo navštívil prezident Indonésie a my tak cestou potkávali polici a vojenskou techniku.

 

Po 6 dnech v tomto potápěčském letovisku zvedáme kotvy a trajektem, nočním autobusem a letadlem se přemisťujeme do další země. Ale o tom zase příště.










 

Džungle a orangutani

Pomalu a tiše našlapujeme, vzduch místy osvěží vůně exotické květiny, naše smysly jsou v pohotovosti. Díky vlhkému, horkému vzduchu se nám na čele začínají objevovat krůpěje chladivého potu. Uši se učí rozlišovat zvuk cikád, opic, ptáků a jiných obyvatel. Vidíme, že Udo na nás vzrušeně mává a přidává do kroku. Já, Ivo i Němec Tilo ho kvapem následujeme. Zastavujeme a vzhlížíme do vzrostlých stromů ve směru Udova ukazováku. Opravdu jsou tam. Nádhera. Není to pouze past na turisty.

deti kota caneOpustili jsme šedivou oblast sopek a po celodenní únavné cestě vystupujeme v malé vesničce obklopené zelenou svěží džunglí. V Ketambe se ubytujeme v pěkných bungalovech u řeky, které patři zkušenému průvodci džunglí Johanovi (noc cca. 160/bungalov).

bungalov ketambe

(Paní dává svého syn všanc mému připravenému fotoaparátu, půlka vesnice, která se shromáždila k domu, kam přivezl nás linkový pickup skříň, se popadá za břicho smíchy)

udo a strom

První den se koupeme v řece a lenošíme. Odpoledne se nás ujímá Udo, sympatický Němec, který jezdí do Ketambe už 5 let na 3 měsíce v roce, mimo jiné obrovský nadšenec a hlavně znalec džungle a všeho živého, co v ní lze najít. Bere nás na 2,5 hodinovou „úvodní“ procházku na kraj džungle. Nestačíme zírat. Jak již bylo nastíněno v úvodu, Udo zkušeným a pozorným okem spatřuje orangutana a my se rychle plížíme pralesem blíže, k místu, kde se nám naskytne výhled do vršků stromů, kde sedí březí orangutaní samice se svým mládětem, které už je starší (cca. 6 let).

makak

Orangutani jsou opravdu fascinující zvířata. Jsou velmi podobní lidem a v divoké přírodě je můžete potkat už jen na Sumatře a na Borneu. Tito lesní lidé (malajsky orang-utan) dorůstají výšky až 150 cm a hmotnosti až 90 kg. Je to neskutečné, vidět takového pořízka na vršku stromu, který se pod jeho vahou kinklá ze strany na stranu. A právě stromy jsou místem, kde orangutani ze Sumatry žijí, nemusíte se tedy bát, že by si naproti vám tenhle oranžový obr vykračoval, ze stromů nikdy neslézají a možná právě proto se v nich dokáží pohybovat s nevídanou lehkostí a rychlostí. Většinu dne tráví sami, ale potkávají se na ovocných stromech, které spolu s listy a hmyzem tvoří jejich potravu. Večer si z listů a větví postaví ve stromech hnízdo, v kterém spí, jsou to zkrátka pohodáři. Každý den staví hnízdo nové, kvůli obavě z parazitů, kteří se mohou v použitém hnízdě zdržovat.

orangutan ketambe

Orangutani jsou zkrátka jednou z nějvetších atrakcí Sumatry a většina lidí míří do Bukit Lawang, vesnice na jihu Gunung Leuser, který je z hlavního města Medanu nejrychleji a nejsnáze dostupný. Bohužel, orangutani zde jsou jen polo-divocí a dvakrát denně je můžete pozorovat při krmení.  Nutno však dodat, že zde sídlí několik organizací, které se zabývají sledování chování orangutanů a těm, kteří byli zneužiti lidmi jako domácí mazlíček, který nečekaně vyrostl do obrovských rozměrů, pomáhají se „začleněním“ a novým životem v divoké džungli.

Druhý den jsme vyrazili na malou smutnou procházku na pravou stráň od Ketambe. Smutné bylo pochodování díky plantážím, které vznikly na místě pralesa. Cestou nás doprovázel zvuk motorových pil, který tu ošklivou pravdu jen potvrzoval.

gunung leucer

prales gunung leucer

Na tomto obrázku můžete vidět, jak ubýval prales na Sumatře – rok 1932, 1980, 1990, 200. A kdo ví, jak by tento obrázek vypadal v roce 2015.

Gunung Leuser je jeden z nejbohatších a nejrozmanitějších ekoystémů nejen v Jihovýchodní Asii.

 

 

 

 

 

 

 

kakao

Pěstuje se zde kakao, ale především palmy, z kterých se vyrábí palmový olej. Který každý z nás používá v nejrůznějších produktech každý den. Podívejte se na video od Greenpeace, které celý problém srozumitelně vysvětlilo za mě.


Místní nám říkali, že kácení pralesa je pro ně jediné východisko, jak mít alespoň nějakou práci. Ať už díky kácení a těžbě kvalitního a hodnotného tvrdého dřeva, ale i díky prodeji plodů, z kterých se vyrábí palmový olej. Je to začarovaný kruh a problém, na který nejde nahlížet jen jednostranně, zároveň my vyspělé země jsou jediní, kteří se na věc mohou podívat z nadhledu a zároveň umíme odhadnout důsledky úbytku pralesa, tak daleko se zkorumpovaná indonéská vláda a chudí lidé dívat nedokáží.

 Zpátky k naší cestě. Třetí den jsme si zabalili oblečení do džunglena 3 dny , oblékli ponožky proti pijavicím (jedna se mi stejně zakousla do zad), přibalili spacák a karimatku a vydali se s naším průvodcem a nosičem vstříc džungli. Ti nám cestou připravovali jídlo, postavili stan a průvodce nás měl provádět, bohužel, jeho znalosti nebyli nijak hluboké, takže spíš jen ukazoval a upozorňoval na „kytky“ a „brouky“ a občas zmínil nějakého konkrétního primáta nebo ptáka (většinou krásný černý „hornbill“).

ryby

Naše první večeře – výborné 2 hodiny uzené ryby.

nase skupinka brodeni

Brodění. Raději jsme si nechávala brát batoh a občas bylo potřeba mi dělat podpěru :-) Žirafy mají holt ve vodě horší stabilitu.

První den jsme strávili odpoledne a noc u řeky, do které vyvěraly ze země horké prameny a vytvořily krásné jezírko, kde se míchala horká i studená voda. V některých místech byli prameny, tak horké, že probublávaly a my jsme si v nich uvařili vajíčko natvrdo.

hot springs

Koupel v hot springs

para hot springs

Paprsky slunce svítící skrz páru z horkých pramenů

Druhý den jsme prudce stoupali 2 hodiny, postavili kemp přímo uprostřed lesa a vydali se objevovat prales. Cestou jsme spatřili obrovského samce orangutany. Mohl vážit 80 kg. Naše přítomnost ho však poměrně rozzuřila a svůj hněv dával najevo lámáním větví, které po nás následně házel. Mnohdy se jednalo o pěkné klády. Neváhal díky nám zničit i staré hnízdo, do kterého vzteky „plácal“ a následně začal močit. Po chvíli pozorování jsme raději zařadili zpátečku a nechali orangutana uklidnit se.

kemp v dzungli

Po výborné zeleninové večeři s tempehem a rýží jsme učili našeho průvodce hrát karty, naši hru však přerušil nosič, který zpozoroval kdesi nedaleko svit baterky . Oba rychle vyhledali své mačety a všichni jsme v tichosti naslouchali. Nic se nedělo, ale jejich počínání mě lehce znepokojilo.

Ráno nás probudil hluk probouzejícího se pralesa a vůně banánových palačinek. Posnídali jsme a vydali se na další objevování a poté zpátky do Ketambe, kde jsme se ještě vykoupali v řece a zničení ulehli do postele. Byla to pěkná zkušenost, ale za tu cenu (cca. 700 Kč/den) bychom očekávali informovanějšího průvodce s lepší angličtinou.

Následující den si ještě povídáme s Tilem a Thomasem – Angličan, který před 20 lety zde strávil rok a stal se i průvodem a nyní sem jezdí každý rok na 14 dní odpočinout od náročného pracovního života v Londýně. Poté už nás Johan dovezl na malé letiště v nedalekém Kota Cane odkud letíme na sever do města Banda Aceh malým letadlem pro 12 osob. Dokonce cesta letadlem vyjde díky podpoře vlády levněji než autobusem a trvá pouze hodinu a třicet minut, oproti 16 hodinám po zemi.

letadlo susi air letenky

Ručně psaná letenka od Susi Air

vazeni pasazeru

 

Před letem se váží nejen zavazadla, ale i pasažéři

 

 

 

pohled ze sedadlaNáš výhled ze sedadla

Užíváme si let, který probíhá bez problémů, paní pilotka je zkušená harcovnice, a těšíme se na nové zážitky v části Sumatry, která před více než 10 lety zažila obrovskou katastrofu.

 

 

 

 

Berastagi – městečko obklopené sopkami

Pohody už bylo dost, sbalíme krosny a se třemi přestupy podstupujeme další bláznivou jízdu dopravními prostředky narvanými k prasknutí a míříme do oblasti sopek, do města Berastagi.

První den se vydáváme na sopku Sibayak, která se tyčí nad městem. Svezeme se pár kilometrů za město opeletem (lokálním autobusem) a dál už šlapeme po svých.

Blížíme se k sopce, slyšíme syčení a únik síry..

c1c2Za necelé 2 hodinky jsme na vrcholu
c3

 

Na vršku si dáváme výborný obídek západního střihu – toasťák s rybičkami, avokádem a rajčetem

c4

Zpátky sestupujeme opačnou stranou, po prudkých schodech, které však končí v malé vesničce pod sopkou, kde se nacházejí horké prameny. Za 12 Kč se více než 2 hodiny cachtáme v horké vodě. Kupuji si prášek sulfuru, který si matlám na obličej a ten je následně krásně vyhlazený.

 

c5

 

Druhý den se vydáváme k sopce Sinabung (2406 m.n.m.), která vybuchla méně než tři týdny před naším příjezdem a která se nachází jen 35 km od Berastagi. Sopečný popílek byl všudypřítomný.

 

 

c9

 

Vydali jsme se do vesnice vzdálené 2 km od hlavní silnice. Vesnice, která se nachází přímo v místě, kam dopadají všechny kameny, které sopka vychrlí. Lidé kvůli tomu už před nějakou dobou vesnici opustili a dnes je to takové město duchů. Opravdu docela nepříjemné místo. Jeden Němec nám řekl, že se kousek za vesnicí nachází 10 m hluboká trhlina, kterou způsobilo zemětřesení. Když už jsme byli skoro u ní začal se ze sopky ozývat hrozný rachot a řítit se kameny. Asi se někde něco utrhlo. Dali jsme se celý vyděšení na útěk. Když jsme šli kolem opuštěné vesnice, dveře kostela se díky větru otevřely a z domů vybíhali psi. Vážně zvláštní pocit.

 

c8

Na háčku u tohoto domu stále visí kabát bývalých obyvatel, kteří ještě před rokem ve vesnici žili.

c7

Déšť, který pomalu smývá nánosy popela…

c10

 

 

Jezero Toba

První atrakci, kterou jsme navštívili na Sumatře je jezero Toba (Danau Toba). K jezeru není nijak komplikované se dostat z hlavního města Sumatry, Medanu. Stačí sednout na veřejný nebo turistický autobus do města Parapat (přežít 4 hodiny zběsilé jízdy), kde nasednete na loď a za necelou hodinku už vás vítá hlavní turistická destinace na ostrově Samosir, vesnice Tuk Tuk.

b2

Teď ale pár informací, nemám v plánu vás nudit strohými fakty, ale myslím, že historie i kultura na Samosiru je poměrně zajímavá. Jezero Toba totiž není ledajaké jezero, ale jeho vznik se datuje někdy před 77 tisíci lety, kdy vybuchl gigantický vulkán. Jde o největší probádanou katastrofu, při níž zemřelo 80% všeho živého na planetě (i díky prudkému ochlazení celosvětového klima). Tak vzniklo jezero Toba, ale kde se vzal kopcovitý ostrov velikosti Singapuru přímo v jeho centru? Způsobil to propad kráteru a díky tomu si na tomto překrásném místě v dnešní době můžeme užívat chvíle pohody a neskutečného klidu.

b4

Půjčujeme motorku a vydáváme se probádat ostrov. Jeden den ho objedeme kolem dokola. Celkem je to 145 km, takže na skútru vskutku slušná pojížďka. Jiný den si půjčujeme kola a zkoušíme se vydat do nedaleké vesnice. Cesta však mizí a zase se objevuje, všude samé kameny a my máme vyklepané nejen pozadí, ale i ruce a trpělivost a rozum velí kola po 20 km otočit a vydat se zpět do Tuk Tuku do našeho krásného a pohodového guesthousu Liberta a svlažit se v jezeře, které je krásně chladivé a neuvěřitelně čisté. Rodina vlastnící guesthouse sice po večerech přeměňuje molo v koupelnu, kdy v jezeře provádí koupel a čištění zubů (i přesto, že mají v domě koupelnu).

b9

b5

Další den jen prolenošíme ve společných prostorách Liberty, kde debatujeme s ostatními cestovateli. Třeba s postarším párem Švýcarů, kteří už deset let cestují na kole. Nebo mladým Němcem, který více než 10 měsíců jede na motorce z Německa do Austrálie.

b11

Nejlepší dobrodružství však zažíváme při prvním půjčení motorky. Cestou k horkým pramenům, jejichž teplota dosahuje i více než 40 stupňů, zastavujeme v muzeu Bataků. Rychlý exkurz do života Bataků: tento početný kmen, který žije především na Samosiru a v okolí jezera Toba je známý svou krvavou minulostí. Batakové z různých vesnic mezi sebou navzájem válčili a vítězové snědli poražené. Dneska už se jejich kanibalistických choutek není nutno bát, z každého domu zní po večerech zvuk kytary a zpěv (někdy opilé) společnosti. Jsou to veselí lidé, kteří jsou z velké většiny křesťané, takže pravidla jsou na ostrov znatelně uvolněnější.

b3

V době našeho pobytu byly ještě legální lysohlávky (dnes už jsou zrušené i tady) – prodávají se pod názvem Magic Mushrooms (magické houbičky).

b1

V batackém muzeu shlídneme ukázku batackých tanců a dokonce se sami přidáváme. Je to spíš jakési poskakování, přešlapávání a nakrucování.

b8

Cestu zpět volíme skrz pevninu, což se nakonec ukáže jako velmi riskantní krok. Brzy se začne stmívat, černé mraky hrozí deštěm a my projíždíme skrz prales, kde většinou po cestě ani památky, skútr poskakuje přes kameny a je nám trochu úzko (mno hlavně mně). Nakonec vyjíždíme ve vesnici a už nám zbývá jen několika kilometrový sjezd do Tuk Tuk. Opravdu úleva.

b6

Jezero nám opravdu učarovalo, a během 5 dní, které jsme tu strávili, nebyla o zábavu, pohodu a přátelskou atmosféru nouze. Ochutnali jsme i zajímavé pochoutky jako jezerního humra a čerstvé grilované ryby (jednou jsme neodolali a zašli na něco evropského – restauraci vlastnil Švýcar, který tady jaksi uvízl a nebyl jediný, německy mluvících pánů v letech tady žilo viditelně více).

b7

Jedna zajímavost nakonec. Mnoho Indonésanů chodí ve svém pyžamu natolik rádo, že není problém zahlédnout rodinku na rekreaci u jezera, která před restaurací vystoupí z nového SUV v barevných pyžamech (někdy poměrně infantilních). Pohoda.

Příště zabředneme do světa sopek a vulkánů, kterou jsou pro Sumatru také typické.

Sampai Jumpa – mějte se!

b10

První pocity z Indonésie

Přiletíte-li do Indonésie, nebo raději konkrétněji, na Sumatru z Evropy nebo jiné části západního světa, očekávejte nemalý kulturní šok. Cestujete-li pouze mezi asijskými kontinenty, bude šok o poznání menší. Naše cesta na Sumatru vedla z rostoucího asijského tygra, Malajsie, takže k určitým změnám během 50 minutového přeletu mezi dvěma zeměmi přeci jenom došlo.

toba

Ubylo aut, přibylo skútrů. Jezdí se stále vlevo, ale mnohem víc se používá klakson. Ubylo dopravních značek, vše řeší zmiňovaný klakson. Vše je znatelně levnější (k naší radosti zlevnilo i trochu pivo, hurá, na zdraví!).

Ulice jsou špinavější, odpadky se většinou házejí z okna okolo domu, v lepším případě se koncentrují v jednom místě na zemi za barákem. Platí se indonéskou rupií. Mluví se indonésky. Většina obyvatel jsou muslimové, v některých částech převažuje křesťanství.

aa5

Indonésané (nejen) mimo velké město jsou veselí, pořád volají „helou“ a někdy přidají „hav ár jů?“. Pokud vlastní mobilní telefon s fotoaparátem (není podmínkou), obrňte se trpělivostí a snažte se alespoň o nucený úsměv, následuje focení se všemi přihlížejícími (k vaší smůle jednotlivě). Někdy je nutné smlouvat, pokud nechcete kupovat tropické ovoce za vyšší cenu než v Čechách.

aa4

Tady jsem měla zrovna štěstí a stačila pouze skupinová fotka, studenti univerzity už mají rozum. 

Jste-li příznivcem pasivního kouření, budete ve svém živlu. 9 z 10 mužů zde kouří a pasivně zakouřit si můžete úplně všude, cestou autobusem, v restauraci i na ulici. Kouř zde dýmá nejen z cigaret a tabáku baleného v tabákových listech, ale i z odpadků, plastů nevyjímaje, které tu pálí opravdu všude, na chodníku, u cesty nebo třeba v přírodě na výletě, proč ty petlahve a prázdné sáčky, tahat zase zpátky, když je můžeme spálit, což? Moje ekologičtější já pláče, zdánlivou útěchu spatřuje pouze v autobusech, které nikdy nejezdí prázdné, vždy se čeká, až se naplní a teprve pak se vyráží. Jak říkám, útěcha je to pouze zdánlivá a po půl hodinovém čekání v rozpáleném autobuse, kde kromě nás dvou sedí pouze postarší dáma vesele žvýkající tabák, máte tréninku trpělivosti vážně dost.

aa1

Největší groteska, ale nastává, když se autobus naplní k prasknutí a může se vyrazit. Jízda se většinu cesty podobá horské dráze, řidič zapomněl, že neřídí formuli, ale narvaný starý autobus, předjíždí na rovině i v zatáčkách, zavazadla volně položená na střeše vesele poskakují. Při četných zastávkách, které nemají charakter našich zastávek, ale stačí stoupnout k hlavní ulici a mávnout, hbitě na střechu šplhají usměvaví školáci v uniformách, zatíží zavazadla a s nimi i naše podezřívavé myšlení, jelikož jsme si i přes naši domnělou opatrnost nechali peníze, kreditky i pasy v zavazadlech na střeše. Na rozveselení hraje na plné pecky lokální i západní hudba, autobus jen duní a v rytmu diska se pohupují mladí i staří, i když možná vše způsobuje jen děravá silnice a řidičova agresivní jízda. Vše doplňuje všudypřítomný kouř cigaret, který se valí ze zadní i přední části a samozřejmě řidič nebude jediný nekuřák.

aa2

Z hlavou jak meloun z té diskotéky na kolech vystupujeme, nacházíme všechny cennosti pěkně na svém místě a vydáváme se vstříc špinavé a hlučné ulici, kterou oživují pouze stánky s voňavým jídlem a památník zelí.

aa3

 

Vyrážíme vstříc novým dobrodružstvím!